Muzejní noc Praha 2012

9.6.2012 jsem se vypravil do Prahy navštívit několik muzeí grátis. Účast je sice podmíněna nocí, ale už před 19h se z Palachova náměstí u Rudolfina rozjíždějí speciální autobusy do okolí a převáží nedočkavé zájemce o umění, historii a nebo jen obyčejné zvědavce:) Nejprve mířím do Chlupáčova muzea na Albertově, které svým názvem nevzbuzuje příliš důvěry. Ve školních chodbách zdejší přírodovědecké fakulty tu stojí zaprášené vitríny ukrývající zašedlou keramiku a kameny, jeden jako druhý. Nic, co by si člověk chtěl prohlížet.

Když však zahlédnu cedulku „Chlupáčovo muzeum“ a šipku udávající směr, trochu se mi uleví. Následuje další obdobně vybavená chodba a na konci opět navigační cedulka. Jsem nyní naveden do temného suterénu, procházím kolem nějaké kotelny a pomalu začínám pochybovat o celé této chlupaté záležitosti. Ale to už před sebou vidím zářivý průchod, zvoucí všechny zabloudivší svým mocným jasem. A skutečně, vstupuji do Chlupáčova muzea a studentka PřF UK, schoulená v malé místnůstce jako myška u sýra, si mě nenápadně zapisuje do notýsku jako další čárku.

Celému prostoru muzea vévodí asi sedmimetrová kostra nějakého dvounohého ještěra s velkou, hrozivě rozevřenou tlamou. Prohlédnu si ještě další exponáty a nějaké malby pravěkých živočichů, u kterých je sice důležitá informace o roku výroby, ale chybí doba výskytu tvora, což pokládám za závažný problém;) Přecházím do dalšího objektu PřF, do Hrdličkova muzea člověka a těším se na krátkou přednášku o vývoji člověka. Ale 50ti metrová fronta mi jasně dává najevo, že můžu jít zas o muzeum dál.

---

Další stanoviště, které jsem vybral, bylo ne moc známé Muzeum Prahy na Florenci. V prvním patře jsem si s chutí prohlédl a pročetl poznatky o osídlování Prahy v pravěku, o tehdejších zvycích, bydlení, pohřbívání a velkém náboženském založení. O vybudování dvou hradů - Pražského a Vyšehradského v 10. století, o stavění hradeb a katedrály ve 14. století a celkovém rozkvětu Prahy během vlády Karla IV - Karlův most (dříve Kamenný), založení univerzity a několika náměstí na Novém Městě: Václavské, Karlovo, Senovážné.

Do druhého patra muzea vcházím krásným, širokým schodištěm, které se v polovině stoupání větví a stáčí ve dvou půlkruzích ústících do foyer (předsíň), ze které je krásný výhled na zdobenou klenbu, pomalovanou panaromatem Prahy (viz foto). Z expozic mě tu ještě zaujal obrovský papírový model Prahy, měnící se pod různým osvětlením, doporučuji!

Pak jsem zašel spletí uzoučkých uliček do kláštera sv. Anežky České a během obdivování gotických prostorů jsem narazil na kamaráda z Lysé, se kterým jsem původně chtěl na muzejní noc jet. Pěkná náhoda během takové megalomanské akce!

Následovala krátká zastávka v Rudolfinu, kde se již tradičně vystavují věci nad mé chápání, tentokrát fotky nahých těl s probodanou kůží, vytaženou napnutými provázkami. Viděl jsem jich jen pár, opravdu nechutné - v tom asi spočívala ta uměleckost a prestiž, hodna laciného prostoru Rudolfina.

---

Náladu jsem si spravil v Lapidáriu na Výstavišti, kdy se s mým příchodem rozeznělo jakési bubnování, které zahajovalo taneční vystoupení kolem kamenných soch českých mistrů. Za hudebního doprovodu se tři baletky proplétaly mezi sochami, svým rejem je velebily, oživovaly a zvaly do svých her. Po skončení se mlčky přesunuly do dalšího sálu, kam je příjemně naladění diváci zvědavě následovali. Sálů bylo pět a v každém bylo představení trochu jiné; využívající odlišnost prostoru, expozic a pohrávající si se světlem reflektorů i s diváky.

Po skončení jsem organizátorovi Janu Komárkovi vyjádřil obdiv, jak to báječně připravili - jednoduše, efektně a zábavně. Když jsem pak postával u sochy Františka Josefa I. nějaká žena z povzdálí zahlaholila: „To je Lenin, Mařenko“ a vzápětí vybuchla smíchy, když ji někdo u cedulky opravil. „Ale je mu podobnej“ odvětila. A ze mě vyšlo: „Třeba to maj blbě“, což si polohlasem zopakovala a vybuchla podruhé;)

Na závěr jsem si nenechal ujít výstavu známého českého malíře 19. století Jakuba Schikanedera ve Valdštejnské jí-zdárně (bez pomlčky;). Minulou muzejní noc mě zaujala jeho Smutná cesta ve Veletržním paláci, ale tady mě z těch menších obrazů mnoho neoslovilo. Ty velké, jako třeba Vražda v domě, Na dušičky a další jsou však dokonalé tématicky i zpracováním.

Na radostné cestě domů jsem pak ve vlaku potkal jednu známou a sdělovali jsme si své dojmy z noci (té dnešní, muzejní). Bylo toho hodně a stihlo se jen něco. Příště klidně naplánovat věci s delším předstihem, ideálně devítiměsíčním.. A připravit se na to, že vše se během jedné noci nestihne:)